Jedno hysterické dítě, zhrzená milenka a bordel na všech frontách

Název jakoby mluvil sám za sebe. Stejně je to ale třeba trochu protřídit. Začněme tedy od začátku. Hysterické dítě. Co si pod tímhle pojmem každý představí netuším, ale to  moje vypadá následovně: 4 roky, cca metr, blond vlásky, andělská tvářička, slzy až za ušima, zkřivená tlamka a z ní nekonečně plynoucí stížnosti snad i na nespravedlnost politických systémů některých zemí. A ano, myslíte si správně, přesně takový obraz se včera vznášel podél hlavní silnice Harstadu. A tentokrát nezabraly ani úplatky, začínám nabývat na dojmu, že zdejší kidsové 
přilétají každou zimu z kosmu.
A pokračujeme... další na seznamu je zhrzená milenka. Pro doplnění, hlava této české 
aupairky v Norsku je po celý den zpoloviny naplněna seznamem úkolů (nasnídat, zaplavat, 
učesat a možná postarat o děti?) a zpoloviny všemi reálnými i nereálnými představami o mé
milované polovičce. A ani jedna část není pozitivní. Vždycky tam hraje hlavní roli jeho 
"spolubydlící". A teď se po týdnech vyměnily strany. Ať je život sebevíc nefér, vždy to může být ještě horší. Věřte tomu, že jo. Doma u mé soulmate se vypravuje pohřeb a dva tisíce kilometrů odtam trucuju já. A co je na tom všem nejlepší? Že už je mi to všechno jedno a náležitě si to
užívám. K dokonalosti mi už chybí jen najít pěkného, mladého a náruživého persóna s norskou národností, který by mi zpříjemnil polární noci, jež jsou do měsíce v domě. To, že jsem uražená neznamená, že vstupuju do kláštera. A to, že jsem náležitě "zadaně" zamilovaná neznamená, že je mi 40, mám tři děti a vykrmeného manžela s pivem u televize.

Láska? Uh, už prosím ne!

Děkuji, ale stačilo! 
Svět je divné místo. Během krátké dovolené, na kterou jedete, abyste unikli všem chlapům v okolí, jednoho potkáte (jak příhodné!). Řeknete si, "Fajn, doma každý večer brečím pro toho a toho, ráno kopu do dveří kvůli tomu a tomu... Je čas si taky užít!" Takže se překonáte, dáte mu najevo, že se vám líbí (a v tu chvíli je vážně jedno, jestli to tak doopravdy je), necháte se trochu pomazlit... bla bla, dovolená skončí, vy se loučíte pomalu se slzami... (klišé, hm?) a máme tu příhodnou myšlenku! "Holy shit, to už být radši zbouchlá, než zase "v tom"!" Opět nám uběhne nějaký ten čas, pár společných víkendů a ono se to samo nějak zkomplikuje. Nicméně, nemůžu než doporučit, když už se rozhodnete pro podobnou komplikaci svého již nadmíru komplikovaného života, udělejte si ji krátce před úprkem ze země a pomalu i z kontinentu a především se zabouchněte do chlapa, co už několik let žije na hromádce s jinou. Tohle je zaručená antikoncepce na další zamilovanost. Nemluvě o tom, že ušetříte i za tu hormonální, jelikož najdete pod sukní (případně v kalhotách - výběr dle libosti) raději pavouka než chlapa.

Jak přežít jeden dlouhý rok v Norsku?

Tak to by mne také docela zajímalo. Je to více jak týden, co jsem se pracovně na výše napsaný čas přestěhovala do této severské země. Přesněji řečeno jsem zašla ještě dál a ubytovala se na místě za polárním kruhem. Práci tu získávám postupně, den za dnem dostávám nové info a úkoly, takže hodin, které proležím na chlupatém koberci ve svém střešním pokoji, ubývá. Nicméně jsou tu milióny palčivých otázek. Už mě i přestávají trápit cenové rozlišnosti, pokud mi pod nos nehodí krevetky tak jako dnes, tak s jídlem se také dá vyjít a s většinou lidí se kvalitně domluvíte v anglickém jazyce. Tak v čem je ten problém? Osobně jich tu vidím hned několik. Prvním z nich je jistá osoba mužského pohlaví, kterou jsem zanechala v rodné domovině, druhým je neskutečně protivné nachlazení, které jsem si přivodila před týdnem v horách a pak zhoršila hodinovým čekáním v mrazech na autobus, čím se dostáváme k dalšímu bodu aneb místní autobusy jsou zabijácké, pohodlné, to ano, ale ve všední dny intervaly půl hodiny a o víkendech 1-2? Uh, nemluvě o tom, že ve večerních hodinách na svůj spoj čekáte třeba i dvě hodiny a je úplně jedno, co je za den. Holt se musím upínat k tomu, že po každé hodině norštiny, která mi končí ve velice špatnou dobu - tzn. deset minut po odjezdu mého autobusu, přičemž další jede až za ony dvě hodiny, se půjdu trochu potopit do místního "aquaparku".  
Pomalu si už plánuju jarní prázdniny v ČR. Zaměřené především na to, jestli si mě ještě drahá polovička pamatuje a také se trochu ohřát před návratem do sněhových závějí až po moje okno (třetí patro, přátelé, třetí...).  Mám takový dojem, že za dobu, co tady strávím se ještě hodně pobavím (cítíte ten sarkasmus? To mi jen dochází vzduch, protože nemůžu dýchat). Takže se jdu zase obalit do kožešiny z ledního medvěda, kterého jsem včera ulovila a vypustit dalšího, který obíhá zdejší iglů s wifi na zádech, aby mohl obšťastnit další ledové kostky.

Šílenství na vyšších sférách

Tak tohle by mohlo být docela jasné. Po skončení každé sebevětší akce vždy na řadu přichází zúčtování.  Lidé vás pochválí, jak pěkně jste to udělali, s ohromných smajlem a zmenšeným písmem připíší nějakou drobnou chybu, plus dodají, že to ale ohromná eufórie naprosto přehlušila a vy se jen radujete.
Jo, tak tohle by bylo fajn. A taky je to jedno velké scifi. Jestli jste někdy pořádali třeba jen 
setkání pár přátel, dobře víte, že nikdy se vám nedostane jen pozitivní kritiky. Jeden vám
zkritizuje místo, které jste vybrali, druhý vám oznámí, že vypadáte hrozně a třetí vás totálně roznese na kopytech poznámkou o špatném informování ohledně sešlosti.
Tak to ale bývá a každý, kdo do něčeho takového jde, s tím musí počítat. Takže když pak přijde
nedejbože negativní kritika, musí vztyčit hlavu a přijmout ji, přijmout i návrhy na zlepšení. Ne, že se otočí ke kritikovi zády, do obřích rozměrů rozmázne a přibarví si nějakou jeho stížnost a nakonec ho nazve prudičem.
Sami se zamyslete, kdyby vám několik lidí, nezávisle na sobě, po skončení ohromné akce, něco vytklo, skutečně si budete myslet, že je všechno v pořádku? Že jen prudí, závidí vám vaši pozici ve vedení?

Reaguji tady na již několik dní probíhající flame war na nejmenovanném diskuzním serveru, která se týká Gateconu, programové linie Festivalu fantazie. Tzv "Gatecon Teamu" zde lidé napsali pár svých připomínek, které jim během FF hnuly žlučí. A jediné, čeho se jim dostalo, bylo nevyslovených urážek a naprosté ignorace jejich nápadů, jak to příště vylepšit. Nikdo tam přeci neznehodnocoval jejich práci. Pouze poukázal na nedostatky, to se přeci dělává v naději, že příště by to tak mohlo být zase o něco lepší. Bohužel to nikdo nepochopil. Stále dokola to brali jako útok na svou osobu.
Oni píší, že už to nebudou dělat, když si nikdo neváží jejich práci. Tak fajn, myslím, že to pak bude oboustranné. Druhá strana se přestane jejich akcí účastnit.

Není už mnoho, co dodat. Banda fandů nakonec sepsala "Otevřený dopis fanoušků Hvězdné Brány českému fanklubu Stargate Command". Těžko říct, zda-li bude pochopen, nebo se jen zařadí v podvědomí vyšších sfér do Černé knihy.