Dobrovolník na pokusnou změnu sexuální orientace.

Vyskakuje až ke stropu, máchá rukama a křičí "já, já, já!!!". Jo, tak tohle vidím, když se podívám do zrcadla. Rozhodně to neberte jako rozmar, jako touhu se chytit šíleně moderního proudu, kde se každý označuje za "bi". Případně před partou přátel hrdě prohlašuje, že je zamilován do stejného pohlaví a že si je konečně, po letech randění s tím opačným, jist, že toto je to pravé. Ah, pravda, týká se to jedinců okolo 16.roku jejich života. Celý věkový úsek bohužel určit nejde, tihle típci se z nějakého důvodu nachází všude. Až děsivě všude občas.
Ptáte se na důvod? Bude jich asi víc a potáhnou se všemi směry pár měsíců dozadu. Ten hlavní ale k osvětě postačí. Co začalo nevinně, skončilo katastrofou, kdy si paranoidně vypínám v určité hodiny mobil, pak se děsím, co za zprávy na mě bude čekat a pomalu se bojím vyjít z domu, nedejbože se mihnout ve městě... Ohromně naivně jsem si myslela, jak ženská může mít chlapa za kamaráda a den za dnem se přesvědčuju o tom, že je to jen sprostá kravina. Taková těhotná manželka s malým děckem umí krásně vyvolat pocit bezpečí. O to větší šok pak nastává, když se vám k nohám složí chlápek, který ani není váš typ. Mimochodem, jedna se o manžela velice dobré kamarádky, který na každém kroku hlásá, jak velký je křesťan (tolik k božímu přikázání "Nesesmilníš!"). A není sám. Co jsem se zařekla, že potřebuju pauzu i od přemýšlení o "nich", začala jsem pociťovat touhu si pořídit zbrojní pas. A rozhodně ne jen občas.
Takže v závěru jsem nabyla dojmu, že za mých 20 let jsem druhou polovinu lidstvu poznala naprosto dostatečně. A zrovna kladné dojmy z toho nemám. Zřejmě tohle způsobilo 
moje přání se narodit se slabostí pro pěkné slečny, místo pěkných mladíků. Smůla. A velká.

Glug Glug, Woo Hoo! Welcome back!

3 měsíce,  Whoops. Happens. Nebo ne? Ale jo, u mě bohužel ano a není to vůbec tak výjimečné, jak bych si přála, aby bylo. Paměť mi nějak, zdá se, selhává. Na začátku jsem si vesele představovala, jak bych chtěla mít vše po vzoru Inčina (ne)deníku, ale nějak to očividně nevychází. Asi proto, že Inka za tu dobu stihla obsáhnout všechno, co žijící bytost může napadnout v kontextu "sex". Pak je těžké přijít na něco aspoň trochu neotřepaného. A další věc je samozřejmě moje zapomínání na Mad World.
Nicméně zpět. Za 3 měsíce se stane poměrně dost a já, když se tak podívám zpět do té doby, jen nechápavě kroutím hlavou a přijde mi to jako pekelně dávno. Ze zhrzené milenky se stala extrémně si svobodu užívající single au-pairka, která již se svými malými ďábly většinu času nebojuje. A to se vztahuje i na ty dospělé vládce pekel. Tedy. Většinou. Nebudeme přeci zmiňovat nějaké tři, čtyři ubohé dny, kdy se s ní táhne protivná nálada, že ne? Správně. Nebudeme.

Lisbeth se mě nedávno zeptala, jaké jsou moje plány do budoucna. Zaskočila mě. A to kvalitně. Než jsem opustila rodnou krajinu, měla jsem všechno perfektně nalinkované. A tady čas běží a já jen koukám a slevuji ze svých požadavků. Doktorka? Těžko, Anežko, nedokážeš si představit minimálně dalších deset let ve škole při dalším ročním odkladu, natož ukončení studia kdesi mezi mým 30. a 40. rokem. Krásně vymyšlená budoucnost s mojí letní láskou? Jo, tak to jsem byla hodně velký a optimistický snílek! On ale odstup odkryje to, co člověk neviděl, ačkoliv mu druzí říkali. No nic. Jednou za čas je přeci fajn vše zahodit za hlavu a snít. Girls can dream. 
They do it and always will! Smiřte se, jiné už nebudem. Ještě mi samozřejmě pár budoucnostních požadavků stále zůstává, ale tak nějak se s každým dnem zdají míň a míň reálné. A Lisbethina otázka je palčivější víc a víc. Co já vím, co budu dělat, až se vrátím? Vždyť jsem sotva schopná si pevně naplánovat příští týden. Co si ale nalhávat. Samozřejmě, jsou tu možnosti a ač plně nesouhlasím se všemi položkami, které to s sebou nese, zřejmě se podřídím. Konec konců, zaplout zpět do Prahy a natrvalo tam už 
zůstat... 
Ne, myslím, že ještě nenastal čas. Zalíbilo se mi roztáhnout křídla a být daleko ode všeho, co mi ježí vlasy na hlavě a nutí 
skřípat zubama.
Zřejmě nezbývá než slíbit, že si do svého mobilního kalendáře přidám upomínky vztahující se k mému myšlenkovému hřbitovu.
Amen.

Jedno hysterické dítě, zhrzená milenka a bordel na všech frontách

Název jakoby mluvil sám za sebe. Stejně je to ale třeba trochu protřídit. Začněme tedy od začátku. Hysterické dítě. Co si pod tímhle pojmem každý představí netuším, ale to  moje vypadá následovně: 4 roky, cca metr, blond vlásky, andělská tvářička, slzy až za ušima, zkřivená tlamka a z ní nekonečně plynoucí stížnosti snad i na nespravedlnost politických systémů některých zemí. A ano, myslíte si správně, přesně takový obraz se včera vznášel podél hlavní silnice Harstadu. A tentokrát nezabraly ani úplatky, začínám nabývat na dojmu, že zdejší kidsové 
přilétají každou zimu z kosmu.
A pokračujeme... další na seznamu je zhrzená milenka. Pro doplnění, hlava této české 
aupairky v Norsku je po celý den zpoloviny naplněna seznamem úkolů (nasnídat, zaplavat, 
učesat a možná postarat o děti?) a zpoloviny všemi reálnými i nereálnými představami o mé
milované polovičce. A ani jedna část není pozitivní. Vždycky tam hraje hlavní roli jeho 
"spolubydlící". A teď se po týdnech vyměnily strany. Ať je život sebevíc nefér, vždy to může být ještě horší. Věřte tomu, že jo. Doma u mé soulmate se vypravuje pohřeb a dva tisíce kilometrů odtam trucuju já. A co je na tom všem nejlepší? Že už je mi to všechno jedno a náležitě si to
užívám. K dokonalosti mi už chybí jen najít pěkného, mladého a náruživého persóna s norskou národností, který by mi zpříjemnil polární noci, jež jsou do měsíce v domě. To, že jsem uražená neznamená, že vstupuju do kláštera. A to, že jsem náležitě "zadaně" zamilovaná neznamená, že je mi 40, mám tři děti a vykrmeného manžela s pivem u televize.

Láska? Uh, už prosím ne!

Děkuji, ale stačilo! 
Svět je divné místo. Během krátké dovolené, na kterou jedete, abyste unikli všem chlapům v okolí, jednoho potkáte (jak příhodné!). Řeknete si, "Fajn, doma každý večer brečím pro toho a toho, ráno kopu do dveří kvůli tomu a tomu... Je čas si taky užít!" Takže se překonáte, dáte mu najevo, že se vám líbí (a v tu chvíli je vážně jedno, jestli to tak doopravdy je), necháte se trochu pomazlit... bla bla, dovolená skončí, vy se loučíte pomalu se slzami... (klišé, hm?) a máme tu příhodnou myšlenku! "Holy shit, to už být radši zbouchlá, než zase "v tom"!" Opět nám uběhne nějaký ten čas, pár společných víkendů a ono se to samo nějak zkomplikuje. Nicméně, nemůžu než doporučit, když už se rozhodnete pro podobnou komplikaci svého již nadmíru komplikovaného života, udělejte si ji krátce před úprkem ze země a pomalu i z kontinentu a především se zabouchněte do chlapa, co už několik let žije na hromádce s jinou. Tohle je zaručená antikoncepce na další zamilovanost. Nemluvě o tom, že ušetříte i za tu hormonální, jelikož najdete pod sukní (případně v kalhotách - výběr dle libosti) raději pavouka než chlapa.

Jak přežít jeden dlouhý rok v Norsku?

Tak to by mne také docela zajímalo. Je to více jak týden, co jsem se pracovně na výše napsaný čas přestěhovala do této severské země. Přesněji řečeno jsem zašla ještě dál a ubytovala se na místě za polárním kruhem. Práci tu získávám postupně, den za dnem dostávám nové info a úkoly, takže hodin, které proležím na chlupatém koberci ve svém střešním pokoji, ubývá. Nicméně jsou tu milióny palčivých otázek. Už mě i přestávají trápit cenové rozlišnosti, pokud mi pod nos nehodí krevetky tak jako dnes, tak s jídlem se také dá vyjít a s většinou lidí se kvalitně domluvíte v anglickém jazyce. Tak v čem je ten problém? Osobně jich tu vidím hned několik. Prvním z nich je jistá osoba mužského pohlaví, kterou jsem zanechala v rodné domovině, druhým je neskutečně protivné nachlazení, které jsem si přivodila před týdnem v horách a pak zhoršila hodinovým čekáním v mrazech na autobus, čím se dostáváme k dalšímu bodu aneb místní autobusy jsou zabijácké, pohodlné, to ano, ale ve všední dny intervaly půl hodiny a o víkendech 1-2? Uh, nemluvě o tom, že ve večerních hodinách na svůj spoj čekáte třeba i dvě hodiny a je úplně jedno, co je za den. Holt se musím upínat k tomu, že po každé hodině norštiny, která mi končí ve velice špatnou dobu - tzn. deset minut po odjezdu mého autobusu, přičemž další jede až za ony dvě hodiny, se půjdu trochu potopit do místního "aquaparku".  
Pomalu si už plánuju jarní prázdniny v ČR. Zaměřené především na to, jestli si mě ještě drahá polovička pamatuje a také se trochu ohřát před návratem do sněhových závějí až po moje okno (třetí patro, přátelé, třetí...).  Mám takový dojem, že za dobu, co tady strávím se ještě hodně pobavím (cítíte ten sarkasmus? To mi jen dochází vzduch, protože nemůžu dýchat). Takže se jdu zase obalit do kožešiny z ledního medvěda, kterého jsem včera ulovila a vypustit dalšího, který obíhá zdejší iglů s wifi na zádech, aby mohl obšťastnit další ledové kostky.