O tom? Oh ne, spíš o něčem a o ničem...

...Jen aby se neřeklo.
Sedím si tak doma na posteli, zuřivě přemýšlím, o čem bych měla psát, aby to bylo aspoň trochu zajímavé a abych ukojila touhu NĚCO napsat. A nic mi nenapadá. Navzdory tomu, že mi financial boss už 14 dní dluží březnovou výplatu, navzdory tomu, že je venku naprosto odporně a člověk se brodí v desítkách čísel polozmrzlé vody, navzdory tomu, že mě čeká definitivní určení data odletu a také navzdory tomu, že se musím na pár měsíců vrátit do Prahy a udělat si řidičák. A mezitím bydlet zpět doma. Člověk si velice rychle odvykne na nepohodlí přeplněného bytu oproti velkému domu, kde se dá snadno vyhnout zbytku famílie. Ale zpět, sedím na posteli a přemýšlím. Koukám na název "mad world" a vzpomínám, že to vlastně má být myšlenkový blog. Takže budiž. Jdeme myslet. Myslet o tom, jak stále přibývají věci, které se beze mě neudělají a mně se do nich zoufale nechce. O tom, jak pekelně rychle ubíhá čas a především o tom, kdy se moje dialogy s máti zvrhly do filosofování o budoucnosti, o chlapech (ve zlém, přátelé, ve zlém), o dětech a o životě... Vcelku dobrý skok, tohle doma na programu nikdy nebylo. Norsko má zvláštní vliv, jak se tak zdá. Jen by mě zajímalo, jestli o tom budeme takhle ochotně tlachat i mezi čtyřma očima. Respektive, jestli máti bude do takové konverzace žhavá i bez klávesnice. Internet přeci uvolňuje zábrany, no ne?

Dobrovolník na pokusnou změnu sexuální orientace.

Vyskakuje až ke stropu, máchá rukama a křičí "já, já, já!!!". Jo, tak tohle vidím, když se podívám do zrcadla. Rozhodně to neberte jako rozmar, jako touhu se chytit šíleně moderního proudu, kde se každý označuje za "bi". Případně před partou přátel hrdě prohlašuje, že je zamilován do stejného pohlaví a že si je konečně, po letech randění s tím opačným, jist, že toto je to pravé. Ah, pravda, týká se to jedinců okolo 16.roku jejich života. Celý věkový úsek bohužel určit nejde, tihle típci se z nějakého důvodu nachází všude. Až děsivě všude občas.
Ptáte se na důvod? Bude jich asi víc a potáhnou se všemi směry pár měsíců dozadu. Ten hlavní ale k osvětě postačí. Co začalo nevinně, skončilo katastrofou, kdy si paranoidně vypínám v určité hodiny mobil, pak se děsím, co za zprávy na mě bude čekat a pomalu se bojím vyjít z domu, nedejbože se mihnout ve městě... Ohromně naivně jsem si myslela, jak ženská může mít chlapa za kamaráda a den za dnem se přesvědčuju o tom, že je to jen sprostá kravina. Taková těhotná manželka s malým děckem umí krásně vyvolat pocit bezpečí. O to větší šok pak nastává, když se vám k nohám složí chlápek, který ani není váš typ. Mimochodem, jedna se o manžela velice dobré kamarádky, který na každém kroku hlásá, jak velký je křesťan (tolik k božímu přikázání "Nesesmilníš!"). A není sám. Co jsem se zařekla, že potřebuju pauzu i od přemýšlení o "nich", začala jsem pociťovat touhu si pořídit zbrojní pas. A rozhodně ne jen občas.
Takže v závěru jsem nabyla dojmu, že za mých 20 let jsem druhou polovinu lidstvu poznala naprosto dostatečně. A zrovna kladné dojmy z toho nemám. Zřejmě tohle způsobilo 
moje přání se narodit se slabostí pro pěkné slečny, místo pěkných mladíků. Smůla. A velká.

Glug Glug, Woo Hoo! Welcome back!

3 měsíce,  Whoops. Happens. Nebo ne? Ale jo, u mě bohužel ano a není to vůbec tak výjimečné, jak bych si přála, aby bylo. Paměť mi nějak, zdá se, selhává. Na začátku jsem si vesele představovala, jak bych chtěla mít vše po vzoru Inčina (ne)deníku, ale nějak to očividně nevychází. Asi proto, že Inka za tu dobu stihla obsáhnout všechno, co žijící bytost může napadnout v kontextu "sex". Pak je těžké přijít na něco aspoň trochu neotřepaného. A další věc je samozřejmě moje zapomínání na Mad World.
Nicméně zpět. Za 3 měsíce se stane poměrně dost a já, když se tak podívám zpět do té doby, jen nechápavě kroutím hlavou a přijde mi to jako pekelně dávno. Ze zhrzené milenky se stala extrémně si svobodu užívající single au-pairka, která již se svými malými ďábly většinu času nebojuje. A to se vztahuje i na ty dospělé vládce pekel. Tedy. Většinou. Nebudeme přeci zmiňovat nějaké tři, čtyři ubohé dny, kdy se s ní táhne protivná nálada, že ne? Správně. Nebudeme.

Lisbeth se mě nedávno zeptala, jaké jsou moje plány do budoucna. Zaskočila mě. A to kvalitně. Než jsem opustila rodnou krajinu, měla jsem všechno perfektně nalinkované. A tady čas běží a já jen koukám a slevuji ze svých požadavků. Doktorka? Těžko, Anežko, nedokážeš si představit minimálně dalších deset let ve škole při dalším ročním odkladu, natož ukončení studia kdesi mezi mým 30. a 40. rokem. Krásně vymyšlená budoucnost s mojí letní láskou? Jo, tak to jsem byla hodně velký a optimistický snílek! On ale odstup odkryje to, co člověk neviděl, ačkoliv mu druzí říkali. No nic. Jednou za čas je přeci fajn vše zahodit za hlavu a snít. Girls can dream. 
They do it and always will! Smiřte se, jiné už nebudem. Ještě mi samozřejmě pár budoucnostních požadavků stále zůstává, ale tak nějak se s každým dnem zdají míň a míň reálné. A Lisbethina otázka je palčivější víc a víc. Co já vím, co budu dělat, až se vrátím? Vždyť jsem sotva schopná si pevně naplánovat příští týden. Co si ale nalhávat. Samozřejmě, jsou tu možnosti a ač plně nesouhlasím se všemi položkami, které to s sebou nese, zřejmě se podřídím. Konec konců, zaplout zpět do Prahy a natrvalo tam už 
zůstat... 
Ne, myslím, že ještě nenastal čas. Zalíbilo se mi roztáhnout křídla a být daleko ode všeho, co mi ježí vlasy na hlavě a nutí 
skřípat zubama.
Zřejmě nezbývá než slíbit, že si do svého mobilního kalendáře přidám upomínky vztahující se k mému myšlenkovému hřbitovu.
Amen.

Jedno hysterické dítě, zhrzená milenka a bordel na všech frontách

Název jakoby mluvil sám za sebe. Stejně je to ale třeba trochu protřídit. Začněme tedy od začátku. Hysterické dítě. Co si pod tímhle pojmem každý představí netuším, ale to  moje vypadá následovně: 4 roky, cca metr, blond vlásky, andělská tvářička, slzy až za ušima, zkřivená tlamka a z ní nekonečně plynoucí stížnosti snad i na nespravedlnost politických systémů některých zemí. A ano, myslíte si správně, přesně takový obraz se včera vznášel podél hlavní silnice Harstadu. A tentokrát nezabraly ani úplatky, začínám nabývat na dojmu, že zdejší kidsové 
přilétají každou zimu z kosmu.
A pokračujeme... další na seznamu je zhrzená milenka. Pro doplnění, hlava této české 
aupairky v Norsku je po celý den zpoloviny naplněna seznamem úkolů (nasnídat, zaplavat, 
učesat a možná postarat o děti?) a zpoloviny všemi reálnými i nereálnými představami o mé
milované polovičce. A ani jedna část není pozitivní. Vždycky tam hraje hlavní roli jeho 
"spolubydlící". A teď se po týdnech vyměnily strany. Ať je život sebevíc nefér, vždy to může být ještě horší. Věřte tomu, že jo. Doma u mé soulmate se vypravuje pohřeb a dva tisíce kilometrů odtam trucuju já. A co je na tom všem nejlepší? Že už je mi to všechno jedno a náležitě si to
užívám. K dokonalosti mi už chybí jen najít pěkného, mladého a náruživého persóna s norskou národností, který by mi zpříjemnil polární noci, jež jsou do měsíce v domě. To, že jsem uražená neznamená, že vstupuju do kláštera. A to, že jsem náležitě "zadaně" zamilovaná neznamená, že je mi 40, mám tři děti a vykrmeného manžela s pivem u televize.

Láska? Uh, už prosím ne!

Děkuji, ale stačilo! 
Svět je divné místo. Během krátké dovolené, na kterou jedete, abyste unikli všem chlapům v okolí, jednoho potkáte (jak příhodné!). Řeknete si, "Fajn, doma každý večer brečím pro toho a toho, ráno kopu do dveří kvůli tomu a tomu... Je čas si taky užít!" Takže se překonáte, dáte mu najevo, že se vám líbí (a v tu chvíli je vážně jedno, jestli to tak doopravdy je), necháte se trochu pomazlit... bla bla, dovolená skončí, vy se loučíte pomalu se slzami... (klišé, hm?) a máme tu příhodnou myšlenku! "Holy shit, to už být radši zbouchlá, než zase "v tom"!" Opět nám uběhne nějaký ten čas, pár společných víkendů a ono se to samo nějak zkomplikuje. Nicméně, nemůžu než doporučit, když už se rozhodnete pro podobnou komplikaci svého již nadmíru komplikovaného života, udělejte si ji krátce před úprkem ze země a pomalu i z kontinentu a především se zabouchněte do chlapa, co už několik let žije na hromádce s jinou. Tohle je zaručená antikoncepce na další zamilovanost. Nemluvě o tom, že ušetříte i za tu hormonální, jelikož najdete pod sukní (případně v kalhotách - výběr dle libosti) raději pavouka než chlapa.