Love is a bitch

Dnes jsem si čirou náhodou pustila po dlouhé době Rihannin alespoň pro mě první hit, Unfaithful, a vzpomněla jsem si na extrémně se vlekoucí diskuzi na nejmenovaném diskuzním fóru, která se týkala nevěry. Nutno podotknout, že konečně se tam zapojili do diskuze také lidi, kteří nevěru znali z první ruky. Začínalo být poměrně iritující neustále číst ponaučky a morální rady od těch, kteří se v těchto botech nikdy neocitli a dokáží tak akorát moralizovat a odsuzovat. Protože sami si přiznejte, dokud nebudete postaveni do pozice "já podvádím" nebo "já jsem partner-in-crime", tak nikdy nebudete schopní pochopit, co se dotyčným honí hlavou, jejich pohnutky... Věci jako "odešla bych od něj sekundu na to, co by mi řekl, že má přítelkyni" jsou občas nemožné a často se stane, že kvůli chuti zakázaného ovoce se do této hry s ďáblem necháte zatáhnout a pak je nutno vypustit přehradu, protože záchranné lano už zkrátka nestačí. Nicméně ani na tu nejkratší chvíli nepochybujte o tom, že by dotyčné nepronásledovalo svědomí a pocit viny. Tohle snad bude chybět jen u bezpáteřních jedinců.
Neříkám, že nevěra je správná. Není. Ale jsou případy, kdy ji nepovažuju za tak katastrofální, osudovou. Prošla jsem si svým a ačkoliv jsem přísahala, že už se nikdy nenechám zatáhnout to pozice "té druhé", tak i přesto chápu. Ačkoliv nechcete, tak holt občas mozek odejde na výlet a vy se najdete v situaci, o které byste den předtím tvrdili, že tohle by se vám nikdy stát nemohlo. Love is a bitch, moji drazí. Dělo se to od počátku věků a dít se to bude vždy. Bohužel.

Posedlost je věc horší jak jednostranná zamilovanost

Jak je to mezi lidmi netuším, ale zato mám bohaté zkušenosti s posedlostmi k televizním seriálům. Člověka to pohltí a už nepustí. Mojí "nejnovější" je krimi seriál televize Fox, Bones (v ČR vysílaný pod názvem Sběratelé kostí). Začlo to tak, jako začíná každá láska. Seznámení, city se začaly zintenzovňat a v pokročilém stádiu už netrávíte čas s nikým/ničím jiným. Můžete si pod sebou ještě navíc podkopat jámu, pokud budete denně trávit hodiny čtením povídek s tématem onoho seriálu, vytvářením/hledáním fan artů: music videa, wallpapery, avatary... Sem tam přijde rána z nebes, když v zahraničí je nějaký con/fan panel s vašimi srdcovkami... Život je to těžký. Věřte mi, už dlouhé léta tu nebyla doba, kdy bych do něčeho nebyla až po uši zblázněná. Něco jsou krátké románky a něco vám vydrží dlouho, ne-li na věky.
Ale aby to mělo spojitost s názvem. Jde mi o to, že jste-li zamilovaní a vaše city nejsou opětované, trápíte se a v každém případě je situace trochu jiná, ale vy obyčejně víte na čem jste a po čase se z toho dostanete bez následků.
Seriálová obsese je trochu zábavnější. Trávíte dny sledováním nebo jinou činností se seriálem spojenou, tapetujete si byt s plakáty oblíbenců, jste-li požehnáni štěstěnou, tak se křeníte jak blázni, když kolem vás vaši idolové projdou, chichotáte se, rudnete... Příznaky jsou stejné, bolestivě stejné a přesto mi přijde, že posedlosti jsou horší zlo. Dokáží vás v jednu chvíli rozesmát, rozněžnit a v druhé pláčete na posteli nebo kopete do dveří, protože světová nespravedlnost je zkrátka kurva hnusná.
Osobně jsem na jednu strana hrozně ráda, že svoje Bones mám, ale na druhou... bylo by fajn tím nebýt posedlá, myslet na to 24/7 je občas ubíjející a o to horší, že to třeba románek na jednu noc nespraví.

A tady takový výpis seriálů, kterým jsem chtěla vystavět oltář:
Bones
Stargate SG-1
Stargate Atlantis
Farscape
Firefly
McLeod´s Daughters
Crossing Jordan
Murder Call (mám dojem, že s tímhle seriálem se to rozjelo ;))
Blue Murder
Gilmore Girls
La Femme Nikita
JAG
NCIS
Alias
řada německých/rakouských kriminálek jako Komisař Rex, Edel a Starková, Cobra-Nasazení týmu 2...
Měla jsem "hots" i pro seriály jako Xena, Hercules, Temný rytíř, Robin Hood...
list vede dál a dál, nicméně tohle jsou položky, které zanechaly největší dojem.

Už i já do toho spadla rovnýma nohama

Poslední dobou mi totiž připadá, že podléhám jako spousta dalších uživatelů internetu webům jako je Facebook, Last.fm, Blogger, My space, You tube... Není to ovšem tak, že bych se na ně všechny registrovana v posledních dnech/týdnech. Tuhle sbírku účtů na výše zmíněných a hafu dalších si vytvářím už přes rok. Ovšem začínám je uvádět do činnosti a pohybu až poslední dobou. Těžko říct, jestli si tak jen vyplňuji volný čas, nebo se snažím zapadnout do davu, jehož čloenové minimálně jeden z výše uvedených webů pravidelně navštěvují, updatují etc. Člověk si skoro říká, že přece nemůže být ani omylem "in", když nemá to a to. Tohle ale mým hnacím kolečkem není :-), na facebook jsem byla vyloženě dokopána kamarádem, který jeden čas odmítal používat pro komunikaci cokoliv jiného. Last.fm jsem si zřídila před rokem ze zvědavosti, copak se to rodí nového, live journal se bude datovat do podobné doby, ale po registraci jsem si uvědomila, že vlastně nemám, co bych tam vkládala a My space... ten je nejnovějším přírustkem, kde byla i rovnou snaha o "zútulnění", ale měla jsem ohromné štěstí, protože zrovna v ten den My space vyšilovalo, takže nebylo možné udělat ani tečku. Tak holt na pár měsíců nazdar. Schválně, kolik nových podobných serverů do té doby vznikne, očividně je to zlatý důl a můj přístup mi v tom jen utvrzuje. Taky musím být všude už jen proto, abych nikde nemusela psát jako "anonym", je-li to vůbec na dotyčném webu povolené, a nebo prostě jen proto, že jsem zvědavá, co nám autoři nabízejí. 

O tom? Oh ne, spíš o něčem a o ničem...

...Jen aby se neřeklo.
Sedím si tak doma na posteli, zuřivě přemýšlím, o čem bych měla psát, aby to bylo aspoň trochu zajímavé a abych ukojila touhu NĚCO napsat. A nic mi nenapadá. Navzdory tomu, že mi financial boss už 14 dní dluží březnovou výplatu, navzdory tomu, že je venku naprosto odporně a člověk se brodí v desítkách čísel polozmrzlé vody, navzdory tomu, že mě čeká definitivní určení data odletu a také navzdory tomu, že se musím na pár měsíců vrátit do Prahy a udělat si řidičák. A mezitím bydlet zpět doma. Člověk si velice rychle odvykne na nepohodlí přeplněného bytu oproti velkému domu, kde se dá snadno vyhnout zbytku famílie. Ale zpět, sedím na posteli a přemýšlím. Koukám na název "mad world" a vzpomínám, že to vlastně má být myšlenkový blog. Takže budiž. Jdeme myslet. Myslet o tom, jak stále přibývají věci, které se beze mě neudělají a mně se do nich zoufale nechce. O tom, jak pekelně rychle ubíhá čas a především o tom, kdy se moje dialogy s máti zvrhly do filosofování o budoucnosti, o chlapech (ve zlém, přátelé, ve zlém), o dětech a o životě... Vcelku dobrý skok, tohle doma na programu nikdy nebylo. Norsko má zvláštní vliv, jak se tak zdá. Jen by mě zajímalo, jestli o tom budeme takhle ochotně tlachat i mezi čtyřma očima. Respektive, jestli máti bude do takové konverzace žhavá i bez klávesnice. Internet přeci uvolňuje zábrany, no ne?

Dobrovolník na pokusnou změnu sexuální orientace.

Vyskakuje až ke stropu, máchá rukama a křičí "já, já, já!!!". Jo, tak tohle vidím, když se podívám do zrcadla. Rozhodně to neberte jako rozmar, jako touhu se chytit šíleně moderního proudu, kde se každý označuje za "bi". Případně před partou přátel hrdě prohlašuje, že je zamilován do stejného pohlaví a že si je konečně, po letech randění s tím opačným, jist, že toto je to pravé. Ah, pravda, týká se to jedinců okolo 16.roku jejich života. Celý věkový úsek bohužel určit nejde, tihle típci se z nějakého důvodu nachází všude. Až děsivě všude občas.
Ptáte se na důvod? Bude jich asi víc a potáhnou se všemi směry pár měsíců dozadu. Ten hlavní ale k osvětě postačí. Co začalo nevinně, skončilo katastrofou, kdy si paranoidně vypínám v určité hodiny mobil, pak se děsím, co za zprávy na mě bude čekat a pomalu se bojím vyjít z domu, nedejbože se mihnout ve městě... Ohromně naivně jsem si myslela, jak ženská může mít chlapa za kamaráda a den za dnem se přesvědčuju o tom, že je to jen sprostá kravina. Taková těhotná manželka s malým děckem umí krásně vyvolat pocit bezpečí. O to větší šok pak nastává, když se vám k nohám složí chlápek, který ani není váš typ. Mimochodem, jedna se o manžela velice dobré kamarádky, který na každém kroku hlásá, jak velký je křesťan (tolik k božímu přikázání "Nesesmilníš!"). A není sám. Co jsem se zařekla, že potřebuju pauzu i od přemýšlení o "nich", začala jsem pociťovat touhu si pořídit zbrojní pas. A rozhodně ne jen občas.
Takže v závěru jsem nabyla dojmu, že za mých 20 let jsem druhou polovinu lidstvu poznala naprosto dostatečně. A zrovna kladné dojmy z toho nemám. Zřejmě tohle způsobilo 
moje přání se narodit se slabostí pro pěkné slečny, místo pěkných mladíků. Smůla. A velká.