Mademoiselle Paris

Tak jsem byla přemluvena, abych na blog napsala "report" z mého 9-ti denního výletu do Paříže. A protože sedím v práci a kolegy jsem odeslala na oběd beze mne, přišlo mi to jako docela dobré ukrácení obědové pauzy. Takže jdu na to. Jestli k tomu přibudou fotky se ptáte? Pravděpodobně. Ok, možná. Vzpomenu-li si na to doma. Asi bude ideální, začnu-li tak, jak správné reporty začínají...
Once upon a time...
A nebo ne, klasika nudí, aspoň mě, co se psaní týče.
...there were two girls and one boy with tickets to the city of love.
Ano, už jsem si dohrála :).
Celá tahle záležitost s Paříží začala loňské léto, kdy jsme se dozvěděli, že třídní výlet se do zmíněného města konat nebude, protože naše cestovní agentura zkrachovala. Ve výsledku to možná bylo i lepší, si Paříž napoprvé užít zcela po našem a ne zaseklí v davu. Každopádně letošní jaro mě ozářila myšlenka, proč bych nemohla do té Paříže vyrazit já sama s pár přáteli. Že budu na léto doma jsem už dost možná tušila/věděla. Sehnala jsem si dva spolucestovatele, bookla zpáteční letenky a těšila se na červenec.
Samotná Paříž nás překvapila. Člověk tam jede s očekáváním, že bude naprosto ohromen, ale i když jsem pak stála pod Eiffelovkou, tak jediné, co mě napadlo bylo: "Hm, tak jsem tady. Pěkné, ale neomdlévám úžasem.".
Ubytování jsme měli v kempu Bois de Boulogne, takže nechtěl-li člověk strávit hodinku šlapáním k nejbližšímu metru, tak se musel připravit na kupování spousty jízdenek. Náš celkový a konečný počet, s výjimkou lístků z/na letiště a do/z Versailles, se pohyboval na čísle 80. A přitom jsme prochodili celé dny. Já osobně tam zničila žabky, ve kterých jsem přijela a prakticky i prochodila nové, které jsem pořídila tam.
Asi by taky nebylo špatné se pokusit sepsat seznam míst, která jsme navštívili. Snažit se můžu :):
Musée l´Erotisme, třída s Moulin Rouge, hřbitov Montmartre, Opéra, Musée d´Orsay, Musée de l´Orangerie, katedrála Notre-Dame, Acr de Triomphe, Champs-Elysées, Aquarium tropical de la Porte Dorée, Conciergerie, Invalidovna, Musée du Louvre (tady pišně hlásám, že jsme Louvre prošli celý), Panthéon, Sacre Coeur, Luxembourské zahrady, zahrady Tuilleries, Eiffelova věž (ale jen ze spodu, já se nahoru bránila jít a těm dvěma došla eura), viděli jsme Grand koncert v parku u Eiffelovky na den Bastily (spolu s úžasným ohňostrojem a přehlídkou armády), zakoupili si také plavbu po Seině, byli ve Versailles...
Velmi pravděpodobně mi něco vypadlo, takže tento list doma případně doplním :).
Co se takových těch věcí mimo obhlížení památek týče, tak to jsme si užili tak napůl. Můj nakupovací koníček byl zcela uspokojen, moje karta naopak řádně zruinována, ale do restaurace na oběd jsem se kupříkladu dostala jen jednou a to díky Monice, se kterou jsem se tam setkala. Na vytěšený "clubbing" nedošlo bohužel vůbec. Bylo to dané tím, že moji dva drazí spolucestovalé neměli finance. Resp. jeden neměl a ta druhá měla, ale kartu nechala doma a ono vyžít 9 dní se 180 eury nejde. Minimum bych stanovila na 300, pokud plánujete nákupy.
Abychom tento výlet ani ne snu nemohli nazývat dovolenou, tak jsme si mimo jiné užili i několika hádek, když si ti dva mysleli, že najdou lepší cestu, než byla ta, co jsem stanovila já. Nenašli, samozřejmě :).
Jak tak pozoruji délku mého dnešního příspěvku, docházím k závěru, že pokud mi ještě něco napadne, půjde to do "Mademoiselle Paris, part II.", zatím... au revoir!

Time, time, time out?

Tak nějak by se dala nazvat moje nynější situace. Je tomu měsíc, co jsem našla cestu domů z Norska. Pár týdnů, co jsem se v noci přestala budit hrůzou, že můj návrat byl jen vytoužený sen a pár dní, co jsem se zas začla tak trochu hýbat a přestala ignorovat ubíhající dny. Je zajímavé, jak na člověka vždy sedne ona zvláštní letargie z cestování. Po příjezdu sebou tak akorát hodit do postele a už se nezvednout. A čím déle jste byli z domova, tím déle tenhle postelový stav trvá. Moje příznaky byly naprosto typické pro mojí jakoukoli cestu letadlem, tak maximálně jsem byla ochotná se zvednout a sednout ke kompu, i uvaření jídla byl hrozný problém.

Tak jako tak, nebudu se tu znovu rozčilovat nad tím, jaká moje norská domácí byla čubka a jak tam můj společenský život stál za houby. Jedno plus to ovšem mělo, sexuální apetit mi tam na mysl nepřišel jedinkrát. Že by ty nervy? A nebo možná jen moje děcka, ta byla občas antikoncepcí, které by se nerovnala ani sterilizace.

Samozřejmě s návratem jsem se zase začala dávat do starého módu, nicméně ona druhá polovička lidstva je pro mne stále tabu. Nešahat, jen koukat, pěkně a trpělivě si počkat do další emigrace (přeberte si sami, jestli se chci tak moc vyhladovět, abych pak z Amíků nešla rovnou do cvokárny, nebo jestli bych u všech svatých mohla přijít na jiný důvod).

Love is a bitch

Dnes jsem si čirou náhodou pustila po dlouhé době Rihannin alespoň pro mě první hit, Unfaithful, a vzpomněla jsem si na extrémně se vlekoucí diskuzi na nejmenovaném diskuzním fóru, která se týkala nevěry. Nutno podotknout, že konečně se tam zapojili do diskuze také lidi, kteří nevěru znali z první ruky. Začínalo být poměrně iritující neustále číst ponaučky a morální rady od těch, kteří se v těchto botech nikdy neocitli a dokáží tak akorát moralizovat a odsuzovat. Protože sami si přiznejte, dokud nebudete postaveni do pozice "já podvádím" nebo "já jsem partner-in-crime", tak nikdy nebudete schopní pochopit, co se dotyčným honí hlavou, jejich pohnutky... Věci jako "odešla bych od něj sekundu na to, co by mi řekl, že má přítelkyni" jsou občas nemožné a často se stane, že kvůli chuti zakázaného ovoce se do této hry s ďáblem necháte zatáhnout a pak je nutno vypustit přehradu, protože záchranné lano už zkrátka nestačí. Nicméně ani na tu nejkratší chvíli nepochybujte o tom, že by dotyčné nepronásledovalo svědomí a pocit viny. Tohle snad bude chybět jen u bezpáteřních jedinců.
Neříkám, že nevěra je správná. Není. Ale jsou případy, kdy ji nepovažuju za tak katastrofální, osudovou. Prošla jsem si svým a ačkoliv jsem přísahala, že už se nikdy nenechám zatáhnout to pozice "té druhé", tak i přesto chápu. Ačkoliv nechcete, tak holt občas mozek odejde na výlet a vy se najdete v situaci, o které byste den předtím tvrdili, že tohle by se vám nikdy stát nemohlo. Love is a bitch, moji drazí. Dělo se to od počátku věků a dít se to bude vždy. Bohužel.

Posedlost je věc horší jak jednostranná zamilovanost

Jak je to mezi lidmi netuším, ale zato mám bohaté zkušenosti s posedlostmi k televizním seriálům. Člověka to pohltí a už nepustí. Mojí "nejnovější" je krimi seriál televize Fox, Bones (v ČR vysílaný pod názvem Sběratelé kostí). Začlo to tak, jako začíná každá láska. Seznámení, city se začaly zintenzovňat a v pokročilém stádiu už netrávíte čas s nikým/ničím jiným. Můžete si pod sebou ještě navíc podkopat jámu, pokud budete denně trávit hodiny čtením povídek s tématem onoho seriálu, vytvářením/hledáním fan artů: music videa, wallpapery, avatary... Sem tam přijde rána z nebes, když v zahraničí je nějaký con/fan panel s vašimi srdcovkami... Život je to těžký. Věřte mi, už dlouhé léta tu nebyla doba, kdy bych do něčeho nebyla až po uši zblázněná. Něco jsou krátké románky a něco vám vydrží dlouho, ne-li na věky.
Ale aby to mělo spojitost s názvem. Jde mi o to, že jste-li zamilovaní a vaše city nejsou opětované, trápíte se a v každém případě je situace trochu jiná, ale vy obyčejně víte na čem jste a po čase se z toho dostanete bez následků.
Seriálová obsese je trochu zábavnější. Trávíte dny sledováním nebo jinou činností se seriálem spojenou, tapetujete si byt s plakáty oblíbenců, jste-li požehnáni štěstěnou, tak se křeníte jak blázni, když kolem vás vaši idolové projdou, chichotáte se, rudnete... Příznaky jsou stejné, bolestivě stejné a přesto mi přijde, že posedlosti jsou horší zlo. Dokáží vás v jednu chvíli rozesmát, rozněžnit a v druhé pláčete na posteli nebo kopete do dveří, protože světová nespravedlnost je zkrátka kurva hnusná.
Osobně jsem na jednu strana hrozně ráda, že svoje Bones mám, ale na druhou... bylo by fajn tím nebýt posedlá, myslet na to 24/7 je občas ubíjející a o to horší, že to třeba románek na jednu noc nespraví.

A tady takový výpis seriálů, kterým jsem chtěla vystavět oltář:
Bones
Stargate SG-1
Stargate Atlantis
Farscape
Firefly
McLeod´s Daughters
Crossing Jordan
Murder Call (mám dojem, že s tímhle seriálem se to rozjelo ;))
Blue Murder
Gilmore Girls
La Femme Nikita
JAG
NCIS
Alias
řada německých/rakouských kriminálek jako Komisař Rex, Edel a Starková, Cobra-Nasazení týmu 2...
Měla jsem "hots" i pro seriály jako Xena, Hercules, Temný rytíř, Robin Hood...
list vede dál a dál, nicméně tohle jsou položky, které zanechaly největší dojem.

Už i já do toho spadla rovnýma nohama

Poslední dobou mi totiž připadá, že podléhám jako spousta dalších uživatelů internetu webům jako je Facebook, Last.fm, Blogger, My space, You tube... Není to ovšem tak, že bych se na ně všechny registrovana v posledních dnech/týdnech. Tuhle sbírku účtů na výše zmíněných a hafu dalších si vytvářím už přes rok. Ovšem začínám je uvádět do činnosti a pohybu až poslední dobou. Těžko říct, jestli si tak jen vyplňuji volný čas, nebo se snažím zapadnout do davu, jehož čloenové minimálně jeden z výše uvedených webů pravidelně navštěvují, updatují etc. Člověk si skoro říká, že přece nemůže být ani omylem "in", když nemá to a to. Tohle ale mým hnacím kolečkem není :-), na facebook jsem byla vyloženě dokopána kamarádem, který jeden čas odmítal používat pro komunikaci cokoliv jiného. Last.fm jsem si zřídila před rokem ze zvědavosti, copak se to rodí nového, live journal se bude datovat do podobné doby, ale po registraci jsem si uvědomila, že vlastně nemám, co bych tam vkládala a My space... ten je nejnovějším přírustkem, kde byla i rovnou snaha o "zútulnění", ale měla jsem ohromné štěstí, protože zrovna v ten den My space vyšilovalo, takže nebylo možné udělat ani tečku. Tak holt na pár měsíců nazdar. Schválně, kolik nových podobných serverů do té doby vznikne, očividně je to zlatý důl a můj přístup mi v tom jen utvrzuje. Taky musím být všude už jen proto, abych nikde nemusela psát jako "anonym", je-li to vůbec na dotyčném webu povolené, a nebo prostě jen proto, že jsem zvědavá, co nám autoři nabízejí. 

O tom? Oh ne, spíš o něčem a o ničem...

...Jen aby se neřeklo.
Sedím si tak doma na posteli, zuřivě přemýšlím, o čem bych měla psát, aby to bylo aspoň trochu zajímavé a abych ukojila touhu NĚCO napsat. A nic mi nenapadá. Navzdory tomu, že mi financial boss už 14 dní dluží březnovou výplatu, navzdory tomu, že je venku naprosto odporně a člověk se brodí v desítkách čísel polozmrzlé vody, navzdory tomu, že mě čeká definitivní určení data odletu a také navzdory tomu, že se musím na pár měsíců vrátit do Prahy a udělat si řidičák. A mezitím bydlet zpět doma. Člověk si velice rychle odvykne na nepohodlí přeplněného bytu oproti velkému domu, kde se dá snadno vyhnout zbytku famílie. Ale zpět, sedím na posteli a přemýšlím. Koukám na název "mad world" a vzpomínám, že to vlastně má být myšlenkový blog. Takže budiž. Jdeme myslet. Myslet o tom, jak stále přibývají věci, které se beze mě neudělají a mně se do nich zoufale nechce. O tom, jak pekelně rychle ubíhá čas a především o tom, kdy se moje dialogy s máti zvrhly do filosofování o budoucnosti, o chlapech (ve zlém, přátelé, ve zlém), o dětech a o životě... Vcelku dobrý skok, tohle doma na programu nikdy nebylo. Norsko má zvláštní vliv, jak se tak zdá. Jen by mě zajímalo, jestli o tom budeme takhle ochotně tlachat i mezi čtyřma očima. Respektive, jestli máti bude do takové konverzace žhavá i bez klávesnice. Internet přeci uvolňuje zábrany, no ne?

Dobrovolník na pokusnou změnu sexuální orientace.

Vyskakuje až ke stropu, máchá rukama a křičí "já, já, já!!!". Jo, tak tohle vidím, když se podívám do zrcadla. Rozhodně to neberte jako rozmar, jako touhu se chytit šíleně moderního proudu, kde se každý označuje za "bi". Případně před partou přátel hrdě prohlašuje, že je zamilován do stejného pohlaví a že si je konečně, po letech randění s tím opačným, jist, že toto je to pravé. Ah, pravda, týká se to jedinců okolo 16.roku jejich života. Celý věkový úsek bohužel určit nejde, tihle típci se z nějakého důvodu nachází všude. Až děsivě všude občas.
Ptáte se na důvod? Bude jich asi víc a potáhnou se všemi směry pár měsíců dozadu. Ten hlavní ale k osvětě postačí. Co začalo nevinně, skončilo katastrofou, kdy si paranoidně vypínám v určité hodiny mobil, pak se děsím, co za zprávy na mě bude čekat a pomalu se bojím vyjít z domu, nedejbože se mihnout ve městě... Ohromně naivně jsem si myslela, jak ženská může mít chlapa za kamaráda a den za dnem se přesvědčuju o tom, že je to jen sprostá kravina. Taková těhotná manželka s malým děckem umí krásně vyvolat pocit bezpečí. O to větší šok pak nastává, když se vám k nohám složí chlápek, který ani není váš typ. Mimochodem, jedna se o manžela velice dobré kamarádky, který na každém kroku hlásá, jak velký je křesťan (tolik k božímu přikázání "Nesesmilníš!"). A není sám. Co jsem se zařekla, že potřebuju pauzu i od přemýšlení o "nich", začala jsem pociťovat touhu si pořídit zbrojní pas. A rozhodně ne jen občas.
Takže v závěru jsem nabyla dojmu, že za mých 20 let jsem druhou polovinu lidstvu poznala naprosto dostatečně. A zrovna kladné dojmy z toho nemám. Zřejmě tohle způsobilo 
moje přání se narodit se slabostí pro pěkné slečny, místo pěkných mladíků. Smůla. A velká.

Glug Glug, Woo Hoo! Welcome back!

3 měsíce,  Whoops. Happens. Nebo ne? Ale jo, u mě bohužel ano a není to vůbec tak výjimečné, jak bych si přála, aby bylo. Paměť mi nějak, zdá se, selhává. Na začátku jsem si vesele představovala, jak bych chtěla mít vše po vzoru Inčina (ne)deníku, ale nějak to očividně nevychází. Asi proto, že Inka za tu dobu stihla obsáhnout všechno, co žijící bytost může napadnout v kontextu "sex". Pak je těžké přijít na něco aspoň trochu neotřepaného. A další věc je samozřejmě moje zapomínání na Mad World.
Nicméně zpět. Za 3 měsíce se stane poměrně dost a já, když se tak podívám zpět do té doby, jen nechápavě kroutím hlavou a přijde mi to jako pekelně dávno. Ze zhrzené milenky se stala extrémně si svobodu užívající single au-pairka, která již se svými malými ďábly většinu času nebojuje. A to se vztahuje i na ty dospělé vládce pekel. Tedy. Většinou. Nebudeme přeci zmiňovat nějaké tři, čtyři ubohé dny, kdy se s ní táhne protivná nálada, že ne? Správně. Nebudeme.

Lisbeth se mě nedávno zeptala, jaké jsou moje plány do budoucna. Zaskočila mě. A to kvalitně. Než jsem opustila rodnou krajinu, měla jsem všechno perfektně nalinkované. A tady čas běží a já jen koukám a slevuji ze svých požadavků. Doktorka? Těžko, Anežko, nedokážeš si představit minimálně dalších deset let ve škole při dalším ročním odkladu, natož ukončení studia kdesi mezi mým 30. a 40. rokem. Krásně vymyšlená budoucnost s mojí letní láskou? Jo, tak to jsem byla hodně velký a optimistický snílek! On ale odstup odkryje to, co člověk neviděl, ačkoliv mu druzí říkali. No nic. Jednou za čas je přeci fajn vše zahodit za hlavu a snít. Girls can dream. 
They do it and always will! Smiřte se, jiné už nebudem. Ještě mi samozřejmě pár budoucnostních požadavků stále zůstává, ale tak nějak se s každým dnem zdají míň a míň reálné. A Lisbethina otázka je palčivější víc a víc. Co já vím, co budu dělat, až se vrátím? Vždyť jsem sotva schopná si pevně naplánovat příští týden. Co si ale nalhávat. Samozřejmě, jsou tu možnosti a ač plně nesouhlasím se všemi položkami, které to s sebou nese, zřejmě se podřídím. Konec konců, zaplout zpět do Prahy a natrvalo tam už 
zůstat... 
Ne, myslím, že ještě nenastal čas. Zalíbilo se mi roztáhnout křídla a být daleko ode všeho, co mi ježí vlasy na hlavě a nutí 
skřípat zubama.
Zřejmě nezbývá než slíbit, že si do svého mobilního kalendáře přidám upomínky vztahující se k mému myšlenkovému hřbitovu.
Amen.