Tak nějak by se dala nazvat moje nynější situace. Je tomu měsíc, co jsem našla cestu domů z Norska. Pár týdnů, co jsem se v noci přestala budit hrůzou, že můj návrat byl jen vytoužený sen a pár dní, co jsem se zas začla tak trochu hýbat a přestala ignorovat ubíhající dny. Je zajímavé, jak na člověka vždy sedne ona zvláštní letargie z cestování. Po příjezdu sebou tak akorát hodit do postele a už se nezvednout. A čím déle jste byli z domova, tím déle tenhle postelový stav trvá. Moje příznaky byly naprosto typické pro mojí jakoukoli cestu letadlem, tak maximálně jsem byla ochotná se zvednout a sednout ke kompu, i uvaření jídla byl hrozný problém.
Tak jako tak, nebudu se tu znovu rozčilovat nad tím, jaká moje norská domácí byla čubka a jak tam můj společenský život stál za houby. Jedno plus to ovšem mělo, sexuální apetit mi tam na mysl nepřišel jedinkrát. Že by ty nervy? A nebo možná jen moje děcka, ta byla občas antikoncepcí, které by se nerovnala ani sterilizace.
Samozřejmě s návratem jsem se zase začala dávat do starého módu, nicméně ona druhá polovička lidstva je pro mne stále tabu. Nešahat, jen koukat, pěkně a trpělivě si počkat do další emigrace (přeberte si sami, jestli se chci tak moc vyhladovět, abych pak z Amíků nešla rovnou do cvokárny, nebo jestli bych u všech svatých mohla přijít na jiný důvod).
Žádné komentáře:
Okomentovat